KATYA

Kráčíme v tichu. V důvěrně známém tichu. V takovém tom tichu, které v sobě nese podivnou nostalgii, kterou jsem nečekala.

Už jsem to jednou zažila – kráčela jsem bok po boku na tomhle stejném parkovišti s mužem, kterého jsem nedokázala pochopit, i když jsem se snažila sebevíc. Ta vzpomínka se ke mně přikrádá, vyvolá mi úsměv na tváři a pak mě okamžitě pohřbí pod vlnou trapnosti, kterou cítím