KATYA

Elias mě nakonec doveze až domů. Když vystoupím, podpatky se mi houpou v prstech, stojím bosa na chodníku a necítím za to ani špetku studu, ohlédnu se a vidím, že on pořád sedí na místě řidiče. Nehýbe se. Ani se o to nesnaží. Pozvednu obočí.

„Na co čekáš? Na boží zásah?“

Zamrká na mě, jako by se mu zasekl systém. Ruce má uvolněné na volantu, ale ramena ztuhlá, jako by nevěděl, jaký je další