Maggie věděla, že je konec. Věděla to dávno předtím, než to vyslovil její manžel. Věděla o těch jiných ženách. I o jeho dalších dětech.

Nebyla idiotka. Když byly děti menší, prostě předstírala, že je všechno v pořádku. Jak stárly, pochopily, že není. Nejmladší, SD, byl teď v maturitním ročníku a už nebylo co skrývat.

Dave se odstěhoval před sedmi měsíci. Dětem pravidelně volal, ale ona nevěděla, jestli spolu skutečně mluví, nebo ne. Nebyla to jen jeho vina. Ani ona nebyla nevinná v tom, že nechala jejich manželství rozpadnout.

Neměla milence ani tajnou druhou rodinu. Přesto byla stejně vinna.

Když se před čtyřiadvaceti lety brali, nebyla sice drobná, ale nebyla ani takhle velká. Tři děti, problémy se štítnou žlázou a nízké sebevědomí jí přidaly padesát kilo.

Možná i víc.

Budík na chodbě zazvonil a oznámil jí, že SD už vstává. Byla středa, což znamenalo, že má každotýdenní běh s ostatními nováčky od námořnictva. Slyšela ho, jak prochází svou ranní rutinou, a pak zacinkání klíčů, když odcházel.

Poté, co Dave odešel, Maggie už nezvládala platit hypotéku a musela dům prodat. Po splacení hypotéky si zbytek rozdělili podle rozsudku o rozvodu a státních zákonů. Dave zaplatil zálohu na nový dům pro svou novou rodinu. Maggie si koupila auto z druhé ruky a s SD se nastěhovali do dvoupokojového bytu.

Z týdenní výplaty dokázala poplatit účty, nakrmit sebe i bezednou jámu v podobě dospívajícího syna a ještě jí zbylo na její jedinou neřest.

Na nehty.

Paní v nehtovém studiu pro ni měla vždycky rezervovaný termín v sobotu ráno. V sobotu v 9:45 Maggie sedávala v masážním křesle s nohama v malé vaničce. Linh vybrala barvu a nenechala Maggie se podívat, dokud nebylo hotovo. Včetně zdobení a všeho ostatního.

Těch osmdesát dolarů by se dalo utratit rozumněji. Ale ona si ten čas pro sebe užívala. Trocha hýčkání a dokázala čelit dalšímu týdnu.

Vykulila se z postele a zamířila do jediné koupelny. To byl velký nezvyk. Ale teď už to zvládali dobře.

Chyběla jí ta velká hluboká vana. Když vstoupila pod proud sprchy, zapochybovala, jestli by se do téhle vany vůbec dokázala posadit.

Kdyby byla upřímná, dostat se dovnitř by nebyl problém. Ale ven? K tomu by pravděpodobně byl zapotřebí olej. A jeřáb. Možná i hasiči.

Při té představě se zachichotala a napadlo ji, jestli by se jí podařilo sehnat ty sexy hasiče z TikToku.

Umyla si vlasy, nanesla kondicionér a nechala ho působit, zatímco se myla. Jakmile uznala, že je čistá, opláchla si tělo i vlasy. Pak vylezla ven a osušila se plážovou osuškou.

SD ji přemluvil k jejich koupi, když zjistil, že v areálu je bazén. Ona k bazénu rozhodně NEŠLA. Ne v plavkách. Ne v přehozu. Dokonce ani v cirkusovém stanu. To se prostě nestane.

Ale líbilo se jí, že se do té osušky dokáže celá zabalit. Rozčesala si vlasy a nechala je volně splývat po zádech, aby uschly. Když se podívala do zrcadla, uviděla se a znovu Davovi nevyčítala, že odešel.

Sto šedesát dva centimetrů a sto osmnáct kilo. Myší hnědé vlasy se stopami šedin. Světle hnědé oči to všechno viděly. Příliš kulaté tváře. Vrásky od smíchu a vějířky kolem očí.

Mlandravé paže. Velké břicho. Stehna, která se nejen dotýkala – Maggie si často říkala, jestli není z části mořská panna. Jo, rozhodně by si ji mohli splést s mořskou pannou. Nebo aspoň s kapustňákem.

Dokončila líčení a vyfoukala si vlasy, než se šla obléct. Byl začátek srpna a už takhle brzy ráno jí bylo horko. Jen další z řady důvodů, proč Dave odešel. Menopauza, i když její lékař tomu říkal perimenopauza. Ona v tom neviděla žádný rozdíl.

Šaty, které si vybrala, byly zlatohnědé s pestrobarevným podzimním listím. Jednoduché zlaté kruhy v uších a náramek, který jí daly děti, byly jedinými šperky, které nosila. Bylo to už přes šest měsíců, co si sundala snubní prsten, ale pořád si nezvykla na to, že žádný nenosí.

Vzala si sako a oběd z lednice, vyšla do ranního světla a zahájila svou třicetiminutovou cestu autobusem do kanceláře, kde pracovala od chvíle, kdy její manželství skončilo.

Noví majitelé budovy, ve které pracovala, tam dnes měli být. Aspoň že neruší její místo recepční.

Zatím.

Věděla, že jedna z právniček v jedné z firem chce, aby odešla. Ta žena si neustále stěžovala na tu tlustou recepční, kterou by mohl nahradit sekuriťák. Nebo kiosek.

Jako by Maggie nevěděla, že je tlustá; ta žena, co o víkendech běhá maratony, jí to s oblibou připomínala.

Opravdu moc jí chtěla vynadat. Maggie měla vždycky v záloze nějakou pohotovou odpověď, kterou ale nikdy nevyslovila.

„Mám zrcadlo, ano, vidím, jak jsem tlustá.“

„Vážně? Panebože! Tak proto si musím kupovat velikost 2X?“

„Jsem tak ráda, že jste mi to řekla. Mám tohle tělo teprve třiačtyřicet let, nikdy jsem nevěděla, že jsem tlustá.“

„To je proto, že mám víc osobnosti než vy. Schovávám si ji mezi špeky.“

Maggie často přemýšlela, jaká by byla reakce té ženy, kdyby něco z toho řekla. Ale svou práci měla ráda. A ještě víc měla ráda výhody té práce. Víte co, takové ty věci jako možnost zaplatit nájem. Takže její poznámky zůstávaly v její mysli za jejím úsměvem. Zatímco doufala a modlila se, aby jí neukáply slzy.

Když dorazila do budovy, připravila Maggie tři kávové bary ve velké hale. Žaluzie byly mírně pootevřené, aby dovnitř mohlo ranní světlo. Pak se usadila ke svému stolu a zapnula počítač.

Dvacet minut po osmé si ji zavolali do kanceláře správce budovy. S nervózním úsměvem se posadila na židli, kterou jí ukázal.

„Maggie, chci, abyste věděla, že většinu lidí tady to mrzí. Majitelé ruší vaši pozici. Ale jedna z kanceláří nahoře by s vámi ráda mluvila.“