„Takže…,“ zeptal se mě znovu, „co ty na to?“ Položil otázku a olízl si své dokonale vykrojené rty.

„Já… um…“ koktala jsem. Ne proto, že bych nevěděla, co říct, nebo že bych z něj byla celá pryč, ale spíš proto, že mi bylo tak trochu líto ho odmítnout.

Jak asi ponese odmítnutí?

„Nebo je to kvůli Zaneovi?“ pošťouchl mě hlásek v koutku srdce, zatímco jsem přemítala o slovech, která mu řeknu, a jak je