Sien stála přede dveřmi mého pokoje s naštvaným mračením ve tváři.

Unaveně jsem se na ni podívala, dobře vědoma si toho, že ji jen tak nepřiměju k ústupu.

„Ahoj,“ slabě jsem se na ni usmála v naději, že to aspoň trochu zmírní její vztek.

„Takhle se na mě sakra neusmívej, máš co vysvětlovat,“ řekla Sien, založila si ruce na prsou a probodávala mě ostrým a rozzlobeným pohledem.

„Dobře, chápu,“ řekla