Proč?

Tahle otázka mě pronásledovala. Musím to zahnat. Možná nade mnou vítězil několikaletý celibát a zahrával si s mou myslí. Musím něco udělat. Bastian mě následoval a stále přitom žvýkal jídlo. „Můžeš jít na oběd,“ řekl jsem a vykročil směrem k místu, o němž jsem si myslel, že by mohlo rozptýlit mé myšlenky.

„Ne, Vaše Výsosti, nemohu vás nechat samotného,“ odpověděl pevným hlasem a držel se mi