„Ať vstoupí.“

Jeho nefritově zelené oči zůstaly upřené na mně a já na něj dál hleděla jako omráčená. Jeho výraz byl kamenný, ale oči se ode mě odmítaly odvrátit. Ve tváři se mu neobjevil ani sebemenší náznak poznání. Nepoznal mě? A proč by měl? Viděla jsem ho jen pár minut, proč by si mě měl pamatovat? Za den potká spoustu lidí. Proč by si měl pamatovat právě můj obličej mezi všemi těmi tvářemi? B