LYRA.

„Rychleji!“ Declanův hlas prořízl vzduch. Protočila jsem panenky a pak ještě zrychlila.

V lese jsem v kuse běžela už víc než patnáct minut a Declan seděl vysoko na větvi stromu a sledoval mě, jak kroužím po cestě, kterou mi určil.

Na území smečky Obsidiánového stínu jsme byli v lesích už od oběda a v žaludku mi teď kručelo hlady. Od té doby uplynuly čtyři hodiny. Ještě že jsem byla zvyklá ch