„Calebe, prosím, nechte mě být,“ žadonila jsem. Srdce mi bušilo až v krku. V té malé koupelně byla tma, ale světlo měsíce zvenčí mi dovolilo jasně vidět Calebovu tvář. Vypadal skoro jako šílený.

„Nechám tě být, hned jak mi řekneš, proč ses rozhodla hodit po mém bratrovi,“ řekl Caleb a ústa se mu stáhla do tvrdé linky. V jeho tváři nebyla ani špetka emoce a ten bezcitný výraz mě děsil ještě víc.

Oč