Nedaleko odtud, pod rozbitou rezavou houpačkou, vystupovaly jistému muži oči z důlků, jeho tvář byla zbarvena ošklivou směsí červené a fialové.

Bezmocně škrábal po řetězu, který mu svíral krk. Ústa měl dokořán a křičel v agónii: „Pomozte mi! Pomozte mi!“

Nohy mu ochable visely, kolena měl ohnutá a otíral se jimi o zem. Mohl by žít, kdyby se prostě postavil.

Ale on to neudělal. Proč ne?

Možná to by