Alaric šel tiše po špičkách a dával pozor, aby nevydal ani hláska. Když procházel kolem kuchyně, otočil hlavu a ve skleněných dveřích zachytil svůj vlastní odraz.

Měl mírně shrbené tělo, kroky lehké – vypadal jako kradmý vetřelec. Ta myšlenka ho v duchu rozesmála.

Odtáhl pohled, přistoupil k dveřím Eviiny ložnice a jemně zaklepal pokrčeným prstem.

„Pojď dál,“ ozvala se sotva slyšitelná odpověď.

Kd