Bastian

Barrettův hlas byl opět to první, co jsem zaslechl, když jsem přišel k sobě.

Otevřel jsem suché oči a zjistil, že jsem v tlumeně osvětleném nemocničním pokoji.

Vedle mě pípal přístroj. Moje nohy byly velké beztvaré hroudy schované pod flanelovou dekou. Ruce, které mi ležely úhledně podél boků, byly v sádře, která mi zcela zakrývala palce.

Závěsy u okna naproti mému lůžku byly roztažené; zá