Seraphina byla vyčerpaná pláčem. Když se probudila, bylo už po deváté hodině večer.

Pokoj ji obklopil tmou. Zbaven všeho obvyklého hluku od dětí, vše leželo v poklidném tichu.

Takové osamění nezažila už věky.

Seraphina otevřela oči a pohlédla k oknu s myšlenkou na to, jak krásný je asi měsíc. Bílé závěsy propouštěly trochu měsíčního světla, díky čemuž pokoj působil ještě chladněji.

Slyšela šustění