„Opravdu? Nelži mi. Pamatuješ si, jak jsi minule přelstil paní učitelku a schválně jsi vyřadil počítač, aby děti měly volno? Skutečně jsi tentokrát nic neprovedl?“

„Ehm...“ Tyhle učitelky jsou tak dotěrné! Ach jo! Jak si o mně maminka může myslet něco špatného? Jsem v jejích očích opravdu takový potížista?

„Minule jsem je jen učil hrát na počítači takovou malou hru.“ Pak rychle změnil téma. „Maminko, mám hlad. Můžeme už jít domů?“

Sienna nakonec neměla jinou možnost než ho nechat být. Rozloučila se s učitelkami a odvedla ty dva malé domů.

Když dorazili, pustila se Sienna v kuchyni do přípravy večeře.

Než však byla hotová, zazvonil telefon z nemocnice.

„Doktorko Nancy, komise souhlasila, abyste převzala toho pacienta. Bylo by pro vás možné se sem teď vrátit?“

„Teď?“

Sestra v telefonu bezradně odpověděla: „Ano. Je tu i rodinný příslušník pacienta. Trvá na tom, že s vámi chce mluvit, jakmile se dozvěděla o rozhodnutí komise.“

Tento typ pacientů a jejich příbuzných byl vždycky k uzoufání. Možná to byla běžná vlastnost bohatých lidí – komandovat ostatní, jako by jim patřil celý svět.

Sienna nakonec souhlasila, že se do nemocnice vrátí.

„Milo, musím teď do nemocnice. Zůstaneš tu s Vi a v klidu se najíte, ano?“

„Samozřejmě. Maminko, neboj se. O Violet se postarám.“

Milo se zachoval jako dospělý muž, zamával mamince a uklidnil ji, že je vše v pořádku.

Sienna odešla z domu s vědomím, že na Mila se v péči o Violet může spolehnout.

Netušila však, že jakmile za sebou zavřela dveře, ti dva vklouzli do její pracovny.

„Milo, co to děláš? Maminka říkala, že se máme najíst!“

„Pst! Pan ředitel mi dneska ukázal fotku kluka, co k nám přestupuje. Víš co? Ten kluk a já vypadáme stejně. Chci o něm něco zjistit!“

Milo vylezl k maminčinu pracovnímu stolu. Během několika minut se mu podařilo nabourat do ředitelova počítače a vytáhnout informace o novém žákovi.

„Páni! Milo, to jsi ty?“

Violet šokovaně vydechla, jakmile uviděla fotku a údaje na obrazovce.

Milo zmateně svraštil obočí a ukázal na monitor. „Ne. Koukni, jmenuje se Julian.“

Violet vyvalila oči ještě víc.

„Julian? To nejsi ty! Ale proč vypadá jako ty? To ho maminka taky porodila?“

Milo si náhle vzpomněl, že občas vídal maminku, jak z malé dřevěné truhly vytahuje nenošené dupačky a pláče, když si myslí, že ji nikdo nevidí. V tu chvíli se Milo rozhodl, že si na Juliana posvítí osobně.

Z adresy v Julianových údajích si opsal adresu hotelu Grand Astoria.

O půl hodiny později v lékařském centru Haven.

„Doktorko Nancy, už jste tady!“

„Kde je ta rodina pacienta?“ zeptala se Sienna.

Sestra ji laskavě varovala. „Je v kanceláři pana Kingsleyho. Doktorko Nancy, buďte opatrná. Vypadá to, že má dost prchlivou povahu.“

Sienna jí poděkovala vděčným úsměvem. Pak se převlékla do bílého pláště, nasadila si roušku a zamířila do ředitelovy pracovny.

„Pane Kingsley, to jsem já, Nancy.“

„Pojďte dál! Nancy, seznamte se s rodinou pacientky.“

Arthur Kingsley, postarší ředitel, se usilovně snažil komunikovat s ženou sedící naproti němu. Na čele mu vyvstaly krůpěje potu.

Příbuzná pacientky byla zjevně tvrdý oříšek.

Jakmile Arthur zaslechl její hlas, okamžitě Sienně otevřel dveře a pozval ji dál, jako by byla jeho záchranným lanem.

Siennu trochu vyvedlo z míry, že jí ředitel osobně otvírá dveře.

Vzápětí si všimla osoby na pohovce. Oči se jí rozšířily nevěřícností, když spatřila ženu, která tam seděla.

„Pane Kingsley, to je ona? Ta, o které jste mi básnil jako o nejlepší lékařce ve vaší nemocnici? To myslíte vážně?“ zeptala se žena.

Byla to vysoká žena s vlnitými hnědými vlasy a dokonalým nalíčením. Luxusní značkové šaty, které měla na sobě, ještě více podtrhovaly její povýšenost.

Tou ženou nebyl nikdo jiný než Vivienne!

Siennu by ani ve snu nenapadlo, že Vivienne bude první ze starých známých, které po pěti letech potká.

Takže ona je moje pacientka?

Její oči, jediná část obličeje, v níž se daly vyčíst emoce, v okamžiku, kdy si to uvědomila, zledovatěly.

Před pěti lety uzavřela domluvené manželství s Killianem. Protože rodiny Vaneových a Sterlingových byly vždy v přátelském vztahu, rozhodly se obě rodiny domluvit zasnoubení pětiletého Killiana s ní, tehdy čerstvě narozenou holčičkou rodiny Vaneových.

I když měla Killiana ráda už od dětství, nikdy to domluvené zasnoubení nebrala vážně, myslela si, že je to jen žert.

Teprve po náhlém zániku rodiny Vaneových Alistair domluvené zasnoubení připomněl a požádal ji, aby se do rodiny Sterlingových přivdala. Místo aby Siennou opovrhoval, poskytl jí stabilní život tím, že ji přijal do rodiny.

Tehdy se rozhodla, že domluvený sňatek naplní.

Nakonec se za Killiana provdala, aby znovu nalezla rodinnou lásku, o kterou přišla – jako můra k plameni. Nikdy nečekala, že jejich manželství skončí takovou tragédií.

„Pane Kingsley, mýlila jsem se.“

„Prosím?“

„Její nemoc vyléčit nedokážu. Měl byste jí najít jiného lékaře,“ řekla Sienna chladně.

S těmito slovy se otočila a odešla z kanceláře.