Lara.

Kian a já ležíme tiše na posteli tváří k sobě. Můj syn nemluví, jen na mě hledí. Dělám totéž. Ty jasně modré oči mi tolik připomínají někoho, koho jsem neviděla od chvíle, kdy nás nechal na ošetřovně.

„Jsi v pořádku?“ Klepnu ho do nosu a on se jemně usměje. Zajímalo by mě, co se mu teď asi honí v té jeho malé hlavičce.

„Přijde tatínek?“ zašeptá a omotá mi své ručičky kolem krku. Srdce mi nep