Když jsem vyšla z ložnice, ocitla jsem se v chodbě, která působila hřejivým, domáckým dojmem. Hazel Mercerová mě vedla chodbou až ke schodům. Koberec byl smetanově bílý a tak nadýchaný, že se do něj prsty u nohou bořily a člověk měl chuť v něm čvachtat jako v blátě. Stěny měly tmavší béžový odstín a visely na nich fotky lidí, o nichž jsem předpokládala, že jsou to členové smečky a rodina. Své míst