POHLED ELARY

Jeho ruka mě hřeje na čelisti, jeho tělo je přede mnou jako zeď a já slyším, jak říkám: „Nic,“ protože to je bezpečnější než cokoli jiného.

Uvnitř to ale není „nic“. Uvnitř je to chaos.

Začalo to, když zmizel ten kámen. Tehdy mi v tichých chvílích začalo být v hlavě divně, jako když pod dveřmi, které nemůžu najít, proudí vzduch; jako bych stála ve tmě na vrcholu schodiště a věděla, že