POHLED ELARY

Otočila jsem se tak rychle, až se lem mého pláště zvedl od země. Dech se mi zadrhl v okamžiku, kdy na něm spočinuly mé oči – vysoký, v měsíčním stínu, kabát navlhlý z cesty, vlasy rozcuchané, jako by jel bez odpočinku.

„Vok–“

Jeho jméno jsem nikdy nedořekla.

Byl u mě ve dvou krocích a dotkl se mých rtů prstem, jemně, ale dost pevně na to, aby utišil každý zvuk v mém hrdle. Dotek jeho