Pohled Valory

„Všichni odložte ty telefony!“ Hlas profesora Killiana byl hluboký a zahřměl celou arénou.

Nemohla jsem se ani pohnout; celé tělo jsem měla jako zdřevěnělé, jak jsem zírala na fotku v Maisiině telefonu. Rozhlédla jsem se po aréně, ale setkala jsem se jen s hromadou zvědavých a šokovaných výrazů. Všichni na mě zírali.

Sloane a její kamarádka se pošklebovaly a vrhaly na mě nenávistné pohledy.

„To je taky způsob, jak se dostat dopředu...“ slyšela jsem ji mumlat.

Profesor Killian vzal Maisie telefon, aby se na fotku podíval; ani jsem si neuvědomila, že se k nám blíží. Když si fotku prohlížel, cuklo mu v čelisti.

„Tohle je mizerná práce ve Photoshopu,“ řekl a zavrtěl hlavou, když vracel Maisie telefon. „Jasně vidíte ty obrysy kolem mého těla. Někdo se opravdu moc snaží šířit hnusné pomluvy.“

Všichni odtrhli oči ode mě a podívali se zpátky na fotku, aby ji posoudili.

„Má pravdu... tohle je fakt špatný Photoshop,“ zamumlal někdo.

„Jak ubohé. Proč si dávat takovou práci s šířením takových fám?“ řekl další a kroutil hlavou.

Sloane měla rty stažené do úzké linky, jak se její okatý plán rozpadal. Nemohla jsem potlačit úsměv, který mi zacukal v koutcích úst.

„Skoro jsem si na vteřinu myslela, že jsi profesora Killiana fakt políbila,“ zasmála se Maisie vedle mě a odvedla mou pozornost od Sloane k sobě. „I když by mě to nepřekvapilo. Je tak pohledný. Každý by měl štěstí, kdyby ho mohl políbit. Spousta žen tady po něm touží.“

„Vážně?“ zeptala jsem se a nadzdvihla obočí. „Jen proto, jak je pohledný?“

„To, a taky proto, že je velmi mladý; je mu teprve třiadvacet,“ vysvětlila Maisie. Rozšířily se mi oči; věděla jsem, že vypadá mladě, ale nemyslela jsem si, že až tak moc. „Je to také nejsilnější a nejpřísnější profesor na téhle škole. Což se dá čekat, vzhledem k tomu, že je to Alfa.“

„On je Alfa?“ zeptala jsem se překvapeně; to jsem netušila. Musí tedy znát mého otce. Nemohla jsem se ubránit pohledu zpět na profesora Killiana, který právě ukazoval několika studentům nové chvaty.

„Ano,“ odpověděla Maisie. „Myslím, že je Alfu smečky Cyrene.“

Smečka Cyrene.

To byla smečka, ve které se narodila moje matka; její rodiče pocházeli ze smečky Cyrene. Pamatovala jsem si z dětství, že jejich bývalým Alfou byl Silas, nejmocnější měnič ve vesmíru.

Zajímalo mě, jak se Killian stal jejich Alfou.

Myšlenku jsem rychle zahnala, protože hodina skončila.

„Mám hlad...“ řekla Maisie, zatímco si sbírala věci. „Měly bychom jít na oběd.“

„Budu tam za chvilku,“ řekla jsem jí a ohlédla se přes rameno na Killiana, který něco psal do telefonu. Měl přísný výraz a obočí mu jen mírně cukalo. „Musím si o něčem promluvit s profesorem.“

„Dobře,“ řekla Maisie a mávla mi. „Tak se uvidíme za chvíli.“

Otočila se a odešla z arény s ostatními, takže jsem tam s profesorem Killianem zůstala sama.

„Profesore?“ řekla jsem a přistoupila k němu blíž. Vzhlédl od telefonu, aby se na mě podíval, a zúžil oči. „Jen jsem chtěla říct, že mě ten zmatek mrzí...“

„Už je to vyřízené,“ zamumlal a ukázal mi telefon. „Tu fotku jsem nechal smazat.“

Šokovaně jsem nadzdvihla obočí; to bylo tak rychlé. Když uviděl můj šokovaný výraz, na rtech se mu objevil úšklebek.

„Znám chlápka, který tuhle platformu provozuje,“ vysvětlil. „Smazal to bez otázek.“

„Děkuji,“ řekla jsem mu a pocítila nesmírnou úlevu.

Už jsem se chtěla otočit k odchodu, ale jeho hlas mě zastavil.

„Snažil jsem se přijít na to, proč mi připadáte tak povědomá, a když jsem vás viděl bojovat, došlo mi, kdo jste,“ řekl. Cítila jsem jeho pohled v zátylku a věděla jsem, jak upřeně mě sleduje, ještě než jsem se k němu otočila tváří. „Jste dcera Alfy Barretta.“

Nebyla to otázka.

Jednou jsem přikývla.

„Znáte mého otce?“

„Je to jeden z nejsilnějších a nejdrsnějších Alf,“ řekl Killian; jeho výraz byl těžko čitelný. „Poznám, že jste pod ním trénovala.“

„Celý život,“ řekla jsem a sklopila oči k zemi skoro plaše. Nebyla jsem si jistá, proč se najednou cítím tak rozpačitě. „Můj otec je můj vzor... stejně jako moje matka.“

Na to nic neřekl; jen mě ještě chvíli pozoroval. Brzy se otočil, aby si sbalil věci. Chvíli jsem tam stála a nevěděla, co říct.

„Tenhle víkend mám vlastně narozeninovou oslavu,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila uvědomit, co říkám. Jeho tělo na okamžik ztuhlo a ohlédl se přes rameno, aby se na mě podíval. „Bude tam spousta Alf. Bude mi osmnáct, takže to bude v Estermere velká sláva. Jste samozřejmě zván. Všechny Alfy jsou.“

„Vážně?“ Na jeho rtech se objevil další úšklebek, ze kterého mi srdce udělalo kotrmelec.

„Ano,“ odpověděla jsem a potěšilo mě, že můj hlas nezněl přiškrceně. „Samozřejmě nemusíte. Ale řekla jsem si, že vás pozvu.“

Když na to nic neodpověděl, vzala jsem to jako znamení k odchodu. Trapně jsem se otočila a vykročila k východu.

„Mám něco přinést?“ zeptal se, než jsem stačila odejít.

Zastavila jsem se; v hrdle se mi zadrhl dech.

„Stačí, když přijdete vy,“ řekla jsem a okamžitě zalitovala, jak trapně to znělo.

Bez dalšího slova jsem odešla.

…

„Nemůžu uvěřit, že mé dceři už je osmnáct,“ vydechla matka a objala mě. Do jejího objetí jsem se usmála. Bylo příjemné být po několika týdnech na akademii zase doma.

Hesperijská akademie pro měniče byla od Estermere asi hodinu jízdy, takže jsem musela bydlet na koleji. Snažila jsem se ale jezdit domů na většinu víkendů.

„Jak se cítíš? Nějaké změny?“ zeptal se otec a pečlivě si mě prohlížel.

Chvíli jsem o tom přemýšlela; obvykle, když se vlk chystá na svůj příchod, dá se to vycítit.

Zavrtěla jsem hlavou a poraženě si povzdechla.

„Cítím se pořád stejně,“ odpověděla jsem. „Možná žádnou vlčici nedostanu.“

„Takhle nemluv,“ řekla matka zamračeně. „Svou vlčici dostaneš a budeš silnější než kdy dřív.“

„Tvoje matka má pravdu, Valoro,“ vložil se do toho otec. „Máš to v DNA.“

Věděla jsem, že mají pravdu; jen jsem byla netrpělivá. Chtěla jsem svou vlčici tak moc, že mě to dohánělo k šílenství. Doufala jsem, že jakmile ji získám, budu moci vycítit svého druha a vytěsnit ze své mysli Sawyerovu zradu.

Podívala jsem se na své rodiče, kteří se tak moc milovali; u srdce mě to sevřelo. I po všem, čím si za svůj život prošli, vždycky stáli při sobě. Otec říkal, že pouto s druhem je nejsilnější formou společenství.

Dokazoval to znovu a znovu; i když se matka stáhla, vždycky šel za ní. Nikdy to nevzdal. Miloval ji bezpodmínečně a já to nesmírně obdivovala.

Toužila jsem po tom víc než po čemkoli jiném.

Ale bez vlčice jsem měla pocit, že je to nemožné.

„Hosté už brzy začnou přicházet, Valoro,“ řekla matka a věnovala mi milý úsměv.

Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle; měla jsem na sobě hedvábné růžovo-černé šaty, které mi sahaly ke kolenům. Otec už šel přivítat některé Alfy, kteří už dorazili. Matka stála za mnou a s dojetím v očích na mě hleděla.

„Jsem na tebe tak pyšná, víš to,“ vydechla, objala mě a pevně mě stiskla.

Byly jsme si hodně podobné; měla jsem její tmavé vlasy a jemné rysy. A co bylo nejdůležitější, měla jsem její lunalití oči. Jedno fialové a druhé modré.

Pustila mě, zavěsila se do mě a vedla mě ke dveřím ložnice. Už jsem slyšela hosty, jak se scházejí v hale smečkového domu.

„Och, zapomněla jsem zmínit. Pozvala jsem i svého profesora,“ řekla jsem jí. Na chvíli se zastavila a podívala se na mě. „Vlastně je to Alfa smečky Cyrene. Killian.“

Nadzdvihla obočí.

„Alfa Killian je tvůj profesor?“ zeptala se; nezněla nespokojeně, jen překvapeně. „Nikdy bych ho netipovala na typ, co chce učit.“

„Znáš ho dobře?“ zeptala jsem se a pohlédla na ni.

Chvíli o tom přemýšlela, než odpověděla.

„Asi tak dobře, jak se dá. Je to syn bývalého Alfy smečky Cyrene, Silase.“