Odpolední slunce proudilo okny velkého sálu sídla Sanguilune a vrhalo zlatavé světlo na opotřebované dřevo a kámen. Místnost bzučela tichou energií, jako by si samy stěny uvědomovaly význam tohoto okamžiku.

Lyraea stála u velkého dubového stolu, ruku měla lehce položenou na jeho desce a upřeně hleděla na mapu našich území. Navzdory vyčerpání vepsanému do jejích rysů z ní odhodlání vyzařovalo jako