POHLED ZAREKA

Seděl jsem v ranhojičových komnatách se Ziou. Vypadala tak klidně, když spala; řasy jí dopadaly na tváře a jediné, co mi prozrazovalo, že žije, byl pravidelný pohyb jejího hrudníku. Sledoval jsem ten drobný pohyb snad hodiny, v obavě, že kdybych jen na chvíli zamrkal, už by se nikdy neprobudila. Ranhojič se sem před chvílí přišel na mě podívat, ale když si uvědomil, že nehodlám odejí