POHLED KAELIE

Bez váhání jsem vběhla do nejbližšího kočáru. Srdce mi bušilo v hrudi a ruce jsem měla zpocené, jak jsem se je snažila udržet v klidu v klíně. Došlo mi, že jsem nikomu neřekla, že odcházím. Ani jsem nikoho nepoprosila, aby pohlídal Aurelii. Byla jsem prostě v takovém strachu a panice, že jsem zapomněla. Rychle jsem se telepaticky spojila s Tessou a naštěstí byla její zeď dole.

„Potře