KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

POHLED SIENNY

Nevěděla jsem, kdy ty slzy začaly. Ale jakmile se spustily, nešly zastavit. Bylo to, jako by se mé tělo vzdalo snahy to všechno v sobě udržet.

Roman těžce oddechoval. Nemluvil. Jen tam stál s tím zvláštním výrazem v očích. Mix hněvu, lítosti, viny. Ale mně už to bylo jedno.

Prohrábl si rukou vlasy, sálala z něj frustrace. „Sienno...“ zašeptal a přistoupil blíž. „