KAPITOLA TŘICET DEVĚT

Pohled Sienny

„Romane... co tady děláš?“

„Pššt.“

Jeho hlas. Jeho skutečný hlas. Rozlehl se mým pokojem uprostřed noci – byly tři ráno. Než jsem stačila pobrat, co se děje, už zamykal okno, kterým právě vlezl dovnitř. Zamrkala jsem a pomalu se posadila na posteli, srdce mi bušilo.

„Romane –“

Nenechal mě promluvit. Kráčel ke mně s takovým žárem v očích, až se mi zatajil dech.