KAPITOLA 12

ZANŮV POHLED

Ani jsem se nenechal promluvit. Prostě jsem ji nabral do náručí, jako by na tom závisel můj život, a tiskl ji tak pevně, až jsem se bál, že ji rozdrtím. Ale nemohl jsem ji pustit. Bolelo mě na hrudi. Hrdlo jsem měl stažené. Všechno ve mně jako by hořelo tou odpornou vinou, přes kterou jsem se nemohl nadechnout.

„Pusť mě! Zane, pusť mě!“ křičela, bušila pěstmi do mých ram