KAPITOLA 63

ZANŮV POHLED

„Samozřejmě, tati!“ vyhrkl jsem skoro až moc rychle, nadšení ze mě vytrysklo dřív, než jsem ho stačil potlačit. Táta mi věnoval jeden ze svých širokých úsměvů, ten typ, díky kterému jsem si vždycky připadal zase jako malý kluk, a pevně mě poplácal po zádech. „Skvěle, kamaráde!“ řekl tónem plným pýchy a uznání, až se mi z toho málem rozskočila hruď.

Ale máma ještě neskončil