KAPITOLA 77

ZANEŮV POHLED

„Doktore! Doktore! Doktore! Prosím, pomozte! Někdo pomozte!“ křičel jsem z plných plic, zatímco Milu narychlo přiváželi na nosítkách. Její šaty byly nasáklé krví, tvář měla bledou a tělo děsivě nehybné. Hruď mi pukala bolestí, nohy jsem měl slabé, ale nepřestával jsem běžet vedle sester, jako by můj křik mohl nějakým způsobem udržet její život.

„Nechte mě to převzít!“ zab