Čekal jsem ve foyer už asi deset minut a cítil jsem, jak moje trpělivost povážlivě klesá. Nejsem zvyklý, aby mě někdo nechal čekat. Zrovna když jsem měl pocit, že vztekem vybouchnu, uslyšel jsem cupitání drobných nohou, ale místo Elařiny vůně mě zaplavila vůně růží po prvním jarním dešti.

„Králi Alaricu,“ pozdravila Dantova krevní otrokyně a uklonila se v pase.

Pátral jsem v paměti, abych si vybav