Z pohledu Calluma

Vím, že Cal nechce, abych se ho dotýkal; cítím ten odstup.

Tělo má ode mě odvrácené právě natolik, aby bylo jasné, že to není náhoda – ramena má ochranitelsky schoulená, paže svírají hruď. Oči upírá někam do dálky, i když oba zíráme do stropu.

Čekám, dokud se jeho dech neustálí, dokud ty zvuky, co vydává, neutichnou, a pak teprve promluvím. „Už je ti líp?“ zeptám se opatrně, prot