Následujících několik dní bylo pro Elenu nekonečným úsekem zoufalství. V té malé místnosti bez oken ztratila pojem o čase. Svou představu o něm zakládala na tom, jak často se otevřely dveře a vešel muž, aby vyprázdnil kbelík v rohu, dal jí půl sklenice vody a občas kousek chleba. Poprvé se Elena snažila vypít jen trošku vody v naději, že jí vydrží déle. Ale když muž odcházel, vzal sklenici i se zb