„AHOJ, JULIANE!“

Elara pozdravila svého bratra, který se právě vrátil domů. Podívala se na nástěnné hodiny a bylo už pět ráno.

„Našel jsi ho?“ zeptala se a přistoupila blíž k bratrovi, který se na ni teď mračil.

„Co je? Jen se ptám, jestli jsi ho našel,“ řekla a usmála se.

Julian přikývl, což Elaru rozzářilo. „Skvělé!“ zvolala.

„Nech si ty své fantazie o tom chlapovi, Elaro. Není pro tebe dobrý. Dante je jako tvůj starší bratr,“ prohlásil Julian a kráčel do jejich prostorné kuchyně.

„Jo, jasně. Řekl jsi mu, že bude mým posledním tanečníkem?“ zeptala se s hlasem plným nadšení.

Julian po ní střelil pohledem. „Slíbila jsi mi, že si nebudeš nic představovat—“

„Bráško, já vím, jo? Každopádně, co si dáš? Uvařenou sóju nebo horkou karamelovou kávu?“ zeptala se a přešla na druhou stranu kuchyně.

Julian se zamračil. „Karamelovou kávu. Měla bys tyhle věci nechat na služebné—“

„Brácha, už jsem velká a máme jen Marthu Hainesovou a ta už je stará. Zase odvádíš pozornost od hlavního tématu,“ řekla a zavrtěla hlavou.

„Dante přijde a už souhlasil s tím posraným—“

„Brácha! Žádné nadávání! Je tu dítě,“ přerušila ho a zvedla ruku.

Julian nadzdvihl obočí. „Jo, naše dítě. Takže se neopovažuj mít kluka, jo? Jsi moc mladá. Nejdřív by ses měla soustředit na školu.“

„Ano, otče,“ odpověděla a zasmála se.

Julian jen zavrtěl hlavou. Jeho sestra byla opravdu hravá. Byla hvězdou, která dávala jejich životu světlo. Byla až příliš veselá a všechno viděla pozitivně. Byla příliš čistá a nevinná.

„Takže Dante—“

„Zase Dante?“ zeptal se a svraštil čelo.

Elara se usmála a ukázala znamení míru. „Mám jen radost a víš, že je to můj idol už od—“

„Idol, nebo se v tobě už něco vyvíjí, hm?“

Kousla se do spodního rtu a pokračovala v tom, co dělala. „J-jenom idol…“ zamumlala.

„Buď si tím jistá. Soustřeď se na studium, příští měsíc už z tebe bude vysokoškolačka. Budeš bydlet na koleji—“

„Ne! To nechci. Budu bydlet v bytě se svou nejlepší kamarádkou. S mámou už jsme o tom mluvily,“ řekla a podívala se na něj.

Julian si hluboce povzdechl. „Vezmi si s sebou Marthu Hainesovou, jasné?“

„Co jsem? Pětileté děcko?“ odsekla a postavila před něj šálek karamelové kávy. Přitáhla si židli naproti němu a posadila se.

„Ano. Pořád jsi pro nás mimino. Víš, že máma má pořád ty služební cesty a nemůže tě pořád vidět. Já musím taky řídit vlastní firmu. Ani já tě nemůžu mít pořád na očích. Dospíváš a my pro tebe chceme jen to—“

„Já už se o sebe umím postarat, brácha. Znám své hranice.“

Julian si povzdechl. „Ty nevíš, jak to v tomhle světě chodí, Elaro.“

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Netušila jsem, že když za tebou přijdu, skončí to životní lekcí. Neboj se, můj úžasný bráško. Udělám všechno pro to, abyste na mě byli s mámou pyšní,“ prohlásila.

Julian se usmál. „To víme. A zlato, ty už nás děláš pyšnými pořád,“ řekl a mrkl na ni.

„Och. To mě opravdu těší. Mám tě ráda.“

Julian nadzdvihl obočí. „Hmm… to ti není podobné, říkat taková slova svému staršímu bráchovi,“ ušklíbl se, „co chceš?“

Vykouzlila úsměv. „Můžu strávit noc u Sery?“

Julian se zamračil. „Přespání?“

Přikývla a snažila se před bratrem vypadat co nejroztomileji. „Můžu?“

„Ne.“

„No tak, Juliane! Není to tak, že bych šla někam jinam. Zeptej se Sery, jestli chceš,“ řekla.

„Pokud si dobře pamatuju, tak jsi mi tohle říkala i před pár měsíci. Ale kam jsi šla? Šla jsi se svou kamarádkou do baru, převlečené za dospělé, protože jsi vysoká, a pily jste.“

„Udělala jsem to jen jednou. A přísahám, že budeme jen spolu. Můžeš přijít, jestli chceš,“ řekla, ale na rtech jí zahrál šibalský úsměv.

„Ani náhodou.“

Pak vybuchla smíchy a zmlkla, až když na ni bratr zavrtěl hlavou. „Už přestanu! Ale měl bys vidět svůj obličej, když zmíním Serino jméno.“

Julian si lokl z šálku a pak vstal. „Půjdu nahoru. Pamatuj si, co jsem ti řekl. Přestaň snít o Dantem a žádné přespávání.“

Zamračila se. „Moc prosím?“ řekla a sepjala ruce.

„Ne.“

„Fajn! Tak pozvu Seru sem.“

„Ne!“

Pozvedla obočí. „A proč? Jsem taky majitelkou tohohle domu a mám právo pozvat si kamarádku,“ prohlásila.

Julian si promnul kořen nosu. „Dobře. Můžeš jít. Ale zavolej mi, až tam dorazíš. A prosím tě, nedělej si z toho zase alibi a nechoď do baru. Pořád jsi nezletilá, Elaro.“

Zasalutovala a usmála se. „Rozkaz, pane kapitáne,“ odpověděla.

Julian jen zavrtěl hlavou a odešel z kuchyně.

Když byl pryč, radostí si poskočila! „Ano!“

No, věděla, že její bratr Seru nemá rád, protože se mu tak trochu líbí. Vždycky jí říkal, ať si nic nepředstavuje o Dantem. Přitom on sám, Julian, snil o její nejlepší kamarádce.

Když skončila v kuchyni, vyběhla nahoru a zavolala kamarádce.

Vytočila její číslo a po třech zazvoněních to zvedla.

„Sero!“ vykřikla.

„Co to sakra je, Elaro!“ ozvala se dívka na druhém konci, znějící podrážděně. „Můžeš mluvit trochu tišeji?“

Elara si dokázala představit, jak Sera obrací oči v sloup.

„Mám pro tebe dobrou zprávu.“

„Hm?“

„Julian souhlasil a budu tam před pátou. Takže…“

„Dokonalé! Musíme se připravit na dnešní kšeft,“ odpověděla Sera.

„Jasně! A hrozně se těším!“

Sera se na druhém konci zasmála. „Jo, slyším to z tvého hlasu. Každopádně podle mých zdrojů tam bude i Dante.“

Když uslyšela jeho jméno, rozbušilo se jí srdce a v břiše se jí všechno sevřelo. „Skvělé!“

„Je tu ale možnost, že tam bude i tvůj bratr.“

Při té myšlence její úsměv pohasl. „Budeme si muset dát pozor. Každopádně vidět ho bude fajn,“ odpověděla.

Sera se na druhém konci tiše uchechtla. „Já vím. Tak se uvidíme.“

„Uvidíme. Ahoj!“ řekla a ukončila hovor.

Hodila se na postel a zírala do bílého stropu, pohroužená do hlubokých myšlenek.