EVELINA VANCEOVÁ

„Jak pokroky s vaším úkolem?“ zeptal se ředitel a šel rovnou k věci, aniž by chodil kolem horké kaše. Sepnul prsty a upřel na mě pohled.

Polkla jsem a žmoulala si prsty. Ten jeho upřený pohled mě k smrti děsil.

„… Dobře.“

„Dobře?“ Nadzvedl obočí. „Co jste o nich zatím zjistila? Kdy s nimi budete mít rozhovor?“ Jeho tón byl klidný, ale mé ubohé srdce mělo pocit, že na mě křičí.

Zno