Nasucho jsem polkla a podívala se na Killiana. Ten mě sledoval, aniž by se mu na tváři mihl byť jen náznak přátelského úsměvu.

„Já... takhle jsem to nemyslela.“ S dalším polknutím jsem o dva kroky ustoupila. Bylo to poprvé, co jsem v Caspianově tváři viděla tak vražedný výraz. Věděla jsem, že správné by bylo utéct a ptát se až později. Nikdo nevěděl, kde jsem, a nikdo by—

„Myslíš si, že jsou tak z