EVELINA VANCEOVÁ

Moji nadšenou náladu kazili. Navzdory nenápadným náznakům, které jsem jim dávala, se zdálo, že nic z toho nechápou a jen na mě civí jako hlupáci. Bylo to k vzteku.

„Podívej se na mě,“ řekl Caspian tónem nesoucím váhu, která mě přinutila udělat, co žádal. Byla v tom jakási posedlost, intenzivní potřeba bezvýhradně splnit jeho rozkaz. Jako by mé tělo bylo naprogramováno k tomu, aby