Vznášela jsem se a padala.

Necítila jsem vůbec nic.

Tma.

Pocit té nejměkčí trávy pod mým tělem.

Kráčím k útesu.

Nacházím bílou ženu na okraji útesu.

Naštvaně jsem přistoupila blíž k Měsíční bohyni, podrážděná tím, proč jsem tu zase. Tahle setkání mě neskutečně vytáčela, hlavně proto, že jsem nikdy nedostala šanci se prostě otočit a odejít. Bohyni jsem prostě nemohla ignorovat a jít si svou cestou.