Lucius zíral na svou matku a bratra, zjevně zmatený. „Co se to tu děje?“ zeptal se s hlasem poznamenaným podezřením.

„Luciusi, drahoušku, pojď se posadit,“ řekla Eleanor a ukázala na plyšové křeslo v obývacím pokoji. Její tón byl vřelý, ale zaznívala v něm jistá dávka odhodlání. „Chci s tebou probrat něco důležitého.“

Dom se opřel na pohovce a sledoval, jak se Lucius neochotně posadil. Tíha toho,