POHLED ADDIE

Taneční sál se třpytil jako něco z pohádky, ale já si připadala jakkoli, jen ne kouzelně. Srdce jsem měla těžké, jako by mi ho někdo naplnil kamením. Killův dědeček mě držel za ruku, když jsme procházeli davem, a upřímně, jeho stisk bylo to jediné, co mi bránilo v tom, abych utekla.

Z každého falešného úsměvu, který jsem rozdala, mě bolela tvář. Každé zasmání mi v hrdle připadalo nep