POHLED ADELINE

Soud

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle v koupelně soudní budovy. Tvář jsem měla bledou a unavenou. Pod očima se mi kvůli nedostatku spánku dělaly tmavé kruhy. V tom oranžovém vězeňském mundúru, který mě donutili si vzít, jsem vypadala ještě hůř. Ruce se mi třásly, když jsem si obličej oplachovala studenou vodou.

„Je čas jít,“ řekla dozorkyně. Její hlas nebyl zlý, ale ani laskavý.