POHLED KILLIANA

Slunce za okny mé pracovny zapadá. Jeho světlo vrhá na podlahu dlouhé stíny. Sedím u stolu a prsty bubnuji do dřeva. Ticho je tu těžké, jako by se v něm dalo jen stěží dýchat. Oči mi neustále zabloudí k její fotce v rohu. Addieina fotka. Nikdo se jí nedotkl od té doby, co se to všechno stalo. Vypadá tam tak nevinně, s těma jasnýma očima a jemným úsměvem. Byl jsem takový hlupák.

„Po