Kapitola 100

POHLED KILLIANA

Vzduch v zasedací místnosti byl hutný a těžký, tlačil na mě jako neviditelná tíha. Napětí bylo téměř nesnesitelné, praskalo v tichu jako bouře čekající na to, až propukne. Seděl jsem v čele dlouhého dubového stolu, prsty jsem pevně svíral opěrky křesla a snažil se uklidnit. Kolem stolu na mě zíraly známé tváře, jejichž výrazy byly směsicí pochybností a podezření. Byli