Kapitola 142

POHLED ADDIE

Seděla jsem u nemocničního lůžka svého otce, sterilní pach pokoje se mísil se slabým bzučením přístrojů, které ho udržovaly naživu. Jeho tvář, kdysi plná života, byla nyní tak bledá, tak nehybná. Pevně jsem ho držela za ruku, jako by ho můj dotek mohl nějak přivést zpět. Nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Každý den mi připadal jako věčnost a v každém okamžiku bez