„A to jsem si myslel, že nemáš čas sem skutečně přijít…“ Hlas Alistaira Vanea se rozléhal od stěn nemocnice, kde ležel jeho otec – Alfred Vane. „Zdá se, že po tom incidentu jsi zapomněl, že na světě existují i jiní lidé kromě té… ženské.“

Alaric svého otce ani neobdařil pohledem. Dlouhými kroky procházel známou nemocniční chodbou, čelisti pevně sevřené. Kabát měl ještě vlhký z venkovního mrholení,