Najednou, úplně nečekaně, je toho na mě moc.

Vypuknu v pláč, znovu si obličej zabořím do dlaní, ramena se mi otřásají vzlyky a já mumlám do dlaní. Začnu brečet tak silně, že nemůžu ani popadnout dech, a pak zpanikařím, protože vím, že tihle drsní chlapi z Malavity na mě koukají jako na idiota. Ale upřímně, je mi to jedno – protože se mě Cristiano ptá, jestli chci zachránit život Julianu Vesperovi,