Když se vrátím po schodech dolů, vidím, že Finnian už sedí nahoře na ostrůvku s nohama zkříženýma pod sebou a upíjí kávu.

Nemůžu si pomoct. Rozesměju se, když procházím kuchyní k lednici pro smetanu. „Smí se tam vůbec sedět?“ zeptám se a přes rameno na něj hodím úsměv.

„To nevím,“ řekne a zazubí se na mě. „Teď je to tvoje kuchyně. Ty mi to řekni, donno.“

„Prosím tě, přestaň mi tak říkat,“ povzdech