Zamračím se na Elia, když mě sleduje, jak piju, a nechápu tu změnu v jeho výrazu. Ten však vzápětí zmizí, on si těžce povzdechne a prohlíží si mě.

„Takže,“ řekne neformálně. „Ty jsi našeho malého Cristiana znala už v dětství, co?“

„Ano,“ odpovím a pevně svírám hrnek v dlaních, přemýšlejíc, kde v tomhle rozhovoru vězí past.

„A jaký byl?“

„Byl… ten nejlepší,“ řeknu tiše, upřímně, ale bez ochoty zach