„Začneme,“ řekne Finnian Sullivan a stočí oči zpět k silnici, „upřímnou diskusí o tom, jak moc jsme vlastně v prdeli.“

Trochu nad tím nadzvednu obočí, ale obrním se proti emocím, které ve mně začínají vřít – hlavně proti myšlence, že jsem do toho Finniana Sullivana zatáhla, že je v prdeli jen kvůli mně. „A jak moc to je?“

„Dost,“ řekne a střelí po mně pohledem. „V tom domě to bylo šílené poté, co