Najednou, jak mě tam Finnian Sullivan jen tiše pozoruje a čeká, až mu řeknu, co chci, frustrovaně vzdychnu, trochu naštvaná, že všechna ta pitomá rozhodnutí hází na moje bedra. „Finniane Sullivane!“ zavrčím, trochu zatnu zuby, přitáhnu nohu a slabě ho kopnu bosým chodidlem.

„Au!“ vyhrkne Finnian Sullivan a ucukne, i když se u toho směje – protože oba víme, že ho to nebolelo. „Co je!?“

„Proč to vše