Probouzím se o několik hodin později, tělo mi ztuhne, když ucítím, jak se letadlo nakloní… směrem dolů? Asi? Zatají se mi dech a prudce zvednu hlavu k Finnianu Sullivanovi, který se na mě už dívá.

„Klid, prcku,“ zamumlá a jemně mě hladí po zádech. „Přistáváme, nepadáme. Není se čeho bát.“

„Jak poznáš ten rozdíl?“ zašeptám, pořád vyděšená.

„Hm,“ zamyslí se, zakloní hlavu a uvažuje o tom – což mě vů