„Ale no tak, ty moje nešťastnice,“ zamumlá Finnian Sullivan, pohladí mě po hlavě a přiměje mě, abych se na něj podívala, zatímco se směju. „Pojďme si dát skleničku u řeky.“

„Nejsem nešťastná!“ protestuju a pořád se směju. „Jenom – je toho na mě moc a… jsem unavená a… je to tu tak krásný a…“

„A možná trošičku smutný?“

Zavrtím hlavou, že ne, pořád se usmívám, ale z toho, jak se na mě dívá, vím, že m