Gianna:

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a dívala se na bratra, protože jsem věděla, že je to pro něj těžší, než si byl ochoten připustit.

Matteo se usmál, a i když jsem poznala, že ten úsměv mu do očí nedošel, nehodlal to přiznat. Nechtěl, abych VIDĚLA bolest, kterou cítí.

„To bych se měl ptát já tebe,“ řekl a pohled mu změkl, když se na mě podíval. Vzal mé tváře do dlaní a já se zhluboka nadechla a položila ruku na tu jeho. Přiložil obě mé dlaně ke svým rtům a jemně mi políbil klouby, což dělal často, když jsme byli mladší. „Přijela jsi sem kvůli mně a já vím, kolik vzpomínek pro tebe tohle místo skrývá.“

„Stejně je načase, aby se o Milovi dozvěděl. Nemůžu před tím utíkat, jakkoli bych chtěla, a vzhledem k tomu, že můj syn roste, to poslední, co chci, je, aby vyrůstal, aniž by aspoň jednou poznal svého otce. Ten muž se může později rozhodnout, jestli chce být v synově životě, nebo ne, ale nedovolím mu, aby mu ublížil tak, jako...“

„Dokud žiju, nikdo ti neublíží, sorella,“ řekl Matteo a jemně se na mě usmál. Přikývla jsem a podívala se zpět na matku, která stála u dveří. Její oči se na vteřinu střetly s mými, a i když mlčela, věděla jsem, že se na mě víc než jen zlobí. Víckrát dala najevo, že je proti tomu, že jsem o rozvod nebojovala, a nepotřebovala jsem, aby svou nenávist vyjadřovala teď, roky poté, co se to stalo.

„Nepotřebuje, aby ses jí zastával. Nepatří do smečky a nepatří ani do této rodiny. Vzpomínám si, jak prohlašovala, že si hodlá jít vlastní cestou, kterou si sama zvolí. Pochybuju, že se na tom teď něco změní,“ řekla a já sklopila oči k nohám, abych se vyhnula jejímu ostrému pohledu. Byla jsem vděčná, že Milo je v zahradě a hraje si se dvěma chůvami ze smečky, aby se tu trochu porozhlédl. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby tohle slyšel.

„Nehodlala jsem bojovat o muže, který mě nejen podváděl, ale zjevně měl dítě v době, kdy jsme byli manželé nebo zasnoubení. Ať už se mezi ním a jeho ženou stalo cokoli...“

„To tě nemělo zajímat. Byla jsi jeho manželka a mohla jsi zajistit sebe i své dítě. Ale ne, ty ses rozhodla nejen odejít a nikdy se nevrátit, ale rozhodla ses zatajit mužovo dítě, čímž jsi NÁS dostala do obtížné situace, kdy musíme čelit faktům, se kterými nikdo nechce mít nic společného,“ řekla a zabodla do mě pohled. Matteo varovně zavrčel a matka pobaveně nadzvedla obočí. „Copak neříkám pravdu?“

„Matko, dost. Teď není čas se tím zabývat nebo o tom mluvit,“ řekl a ona zavrtěla hlavou.

„Nech ji říct, co chce, Matteo,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou na bratra. On byl mou jedinou oporou na tomto světě a věděla jsem, že to je něco, co matka chtěla změnit. „Ostatně by mě překvapilo, kdyby si to neulevila,“

„Až ceremoniál skončí, zmizíš ze smečky, rozumíš mi? Nejsi tu vítaná a tohle není tvůj domov. Je mi jedno, co říká Matteo...“

„Matko!“

„Tvůj otec tě vydědil, když ses rozhodla mu vzdorovat ve všem, co řekl. Rozhodla ses to přijmout a poneseš následky svých voleb,“ řekla a umlčela Mattea. Ten už otevíral pusa k odpovědi, ale já jsem zavrtěla hlavou, nechtěla jsem, aby se stal jejím dalším terčem. Dnešek pro něj byl důležitý a to poslední, co jsem chtěla, bylo ho zničit. Bez ohledu na cenu, on neměl platit za něco, do čeho nemohl mluvit.

Své volby jsem učinila už dávno a teď jsem z nich nehodlala couvat. Pokud něco, věděla jsem naprosto jistě, že jich nelituju. Spíš jsem na ně byla hrdá.

„Pokud by ho uspokojilo jen to, že bych se zbavila svého dítěte, tak to budu raději vyděděná,“ řekla jsem a potlačila slzy.

Podívala jsem se z okna, kde Milo klečel a pozoroval motýla, na kterého pak přikývl. „Podívej se na něj. To dítě tam venku je tvůj vnuk a mimochodem, není to žádný parchant, abys s ním takhle jednala. Pokud hodláš respektovat dítě, které BY MĚLO být považováno za parchanta, protože vzešlo z nevěry...“

„S tou ženou je ženatý...“

„Byl se mnou zasnoubený, když ji přivedl do jiného stavu, a ty to víš,“ přerušila jsem ji a v hlavě se mi promítaly kruté vzpomínky. „Vzal si mě z politické povinnosti, a ať jsem dělala cokoli, abych ho uspokojila...“

„Pochybuju, že jsi dělala dost,“ řekla a zarazila mě. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a nutila se ke klidu.

„Proč se vůbec snažím?“ zeptala jsem se a tázavě zavrtěla hlavou. „Nemusíš se bát, matko. Zmizím ze smečky i z celého města, jen abys měla klid. Ale jednu věc po tobě žádám: můj syn tě dnes viděl poprvé. Nech mu v mysli hezkou vzpomínku. Nikdy nevíš, jestli není poslední...“